Lapací systémy
Existuje 5 základních typů lapacího systému. Vždy se jedná o orgán vzniklý přeměnou (vývojem, nebo nahodilou mutací) z listu. Některým lidem připadá, že pasti jsou květy MR - to je však velký omyl. Žádná MR s výjimkou filmové Adély nemá lapací orgán vyvinutý z květu!
Čepelové (neboli mechanické) pasti
se skládají ze dvou čepelí, schopných rychlého aktivního pohybu. Tento pohyb je zapříčiněný zrychleným růstem buněk na jedné straně listové čepele. Čepelové pasti nalezneme pouze u mucholapky podivné (Dionaea muscipula) a vodní aldrovandky měchýřkaté (Aldrovanda vesiculosa). Past funguje na principu dvou čepelí, které po podráždění citlivých spouštěčů během jedné až několika sekund sevřou a uvězní kořist. Po uvěznění přichází na řadu trávení pomocí enzymů. Aldrovandka má past velkou asi jen 0,5 cm a chytá především vodní plankton, kdežto past mucholapky podivné může mít běžně 2 - 4 cm, takže je schopna ulovit různé pavouky, mouchy, výjimečně i žabky. Tato kořist je lákána nektarem a kontrastním zbarvením vnitřku čepele.
Podtlakové (neboli hypotenzní) pasti
jsou specialitou bublinatek (Utricularia spp.). Pasti jsou měchýřky se záklopkou, jsou velké v řádech milimetrů, takže nedosáhnou na větší kořist, než jsou velmi drobní půdní a vodní živočichové. Jsou schopny aktivního pohybu. V měchýřkovité pasti je vytvořen podtlak; pokud kořist zavadí o citlivé chloupky (spouštěče), odklopí se záklopka a měchýřek nasaje vše kolem sebe (včetně kořisti). Následuje enzymatické trávení.
Lepivé (neboli adhezní) pasti
jsou rozšířené u byblis (Byblis spp.), rosnatek (Drosera spp.), rosnolistu lusitánského (Drosophyllum lusitanicum), tučnic (Pinguicula spp.) a Triphyophyllum peltatum. Fungují na principu listů s drobnými tyčinkovitými výrůstky (tzv. tentakulemi) s kapičkou lepu. Kořist (převážně létavý hmyz) je většinou vábena blýskajícími se kapičkami (obzvlášť pokud svítí slunce), zbarvením listů nebo vůní. Po dosednutí na tentakule se kořist přilepí a čím více se snaží dostat pryč, tím více se obaluje lepem a vysiluje, až nakonec svůj boj definitivně prohraje. Mnohé druhy MR s adhezními pastmi mají schopnost přizpůsobit tvar listové čepele kořisti a tentakule navíc naklonit tak, aby kořist co nejvíce zafixovaly. Mnohé rosnatky dokonce dokáží list kolem kořisti i několikrát obtočit (např. Drosera capensis). Až na výjimky se jedná o pohyb velice pomalý - trvá několik hodin až dní.
Gravitační pasti
můžeme vidět u Brocchinia sp., Catopsis sp., láčkovice australské (Cephalotus follicularis), darlingtonie kalifornské (Darlingtonia californica), heliamfor (Heliamphora spp.), láčkovek (Nepenthes spp.) a špirlic (Sarracenia spp. kromě druhu Sarracenia psittacina). Jedná se převážně o nálevkovité pasti, do nichž kořist spadne a nedostane se ven. Na dně nálevky bývá trávicí tekutina, ve které se hmyz, drobní obratlovci, či jiná kořist přiměřená danému druhu, utopí. V úniku jí často brání tvar nálevky (u většiny druhů tzv. láčky), miniaturní voskové destičky na vnitřních stěnách, které se kořisti přilepí na končetiny a způsobují prokluzování nebo protichůdné chloupky, které kořisti nebrání vstoupit dovnitř, ale znemožní cestu ven. Trávení je pak za pomoci enzymů nebo symbiotických bakterií. MR s gravitačními pastmi mají různé způsoby, jak kořist nalákat; děje se tak např. zbarvením, nektarem, vůní nebo naopak zápachem z uhnívajících zbytků živočichů.
Pasti typu vrš (neboli detentivní)
nalezneme u rodu genlisejí (Genlisea spp.) a jednoho druhu špirlice (Sarracenia psittacina). Pracují na principu „tunelu" s protichůdnými chloupky, kam kořist vleze, ale nedokáže se dostat ven. Genliseje mají pasti podzemní, uzpůsobené na velmi malou kořist, Sarracenia psittacina je má nadzemní větší pasti a dokáže polapit i středně velký létavý hmyz, který naláká na nektar a zbarvení pasti.