Při svých toulkách přírodou, které se odehrávají obvykle v rámci naší vlasti, mám kromě masožravek i spoustu jiných zajímavých cílů. Jednou takovou skupinou cílů jsou bezesporu orchideje, čili čeleď vstavačovitých (Orchidaceae). O národním parku na jihu Itálie, který nese název podle poloostrova, na němž park leží, Gargano, jsem slyšel už mnohokrát z vyprávění. Vždy od nadšených orchideářů. Když se naskytla možnost jej v dubnu letošního roku (2015) poznat na vlastní oči, dlouho jsem neváhal a prostřednictvím tohoto článku bych se s Vámi rád podělil o některé postřehy z jeho návštěvy. 

 Cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, tak by se dal uvést tento článek o jednom z velkých problémů současné ochrany přírody. Zatímco dříve ochránce přírody děsil zahradník s lopatičkou, toužící po zkrášlení své zahrádky, vyrýpávající ty nejvzácnější druhy na nejohroženějších lokalitách, nyní je tomu naopak. Mnozí pěstitelé touží pomoct přírodě tím, že do ní vysadí druhy, které sami napěstovali. Že netušíte, co je na tom špatného? Pak určitě čtěte dál.

 Endemitem rozumíme organismus vyskytující se jen na určitém malém území. Na území České republiky řadu takových případů nalezneme. Jedním z nich je vzácná slatinná rostlina tučnice česká (Pinguicula bohemica), náležící čeledi bublinatkovitých (Lentibulariaceae).

 Po pěti letech čekání s hrdostí píši následující řádky. Poprvé totiž vykvetl můj nový kříženec dvou mexických tučnic, Pinguicula moctezumae a Pinguicula cyclosecta, čili dvou poměrně svérázných a těžko zaměnitelných druhů. Říkejme mu zkráceně Pinguicula × moctesecta a pojďme si jej představit blíž.

  Kdo pěstuje masožravky nebo jiné rostliny venku, určitě to dobře zná. Díry v listech, chybějící listy, chybějící rostliny, slizové cestičky a strach sáhnout na květináč, abyste rukou nerozmáčkli dobře schovaného a ještě lépe živeného slimáka. A je jedno, zda máte skleník nebo pěstujete rostliny úplně volně venku.