Místem, kam jsem se vždy chtěl podívat, protože to je zkrátka něco úplně jiného, byl sever Evropy, Skandinávie, ta místa za severním polárním kruhem, kde panuje polární den, v horším případě polární noc, vykoupená možností vidět naživo polární záři. Když se mi naskytla příležitost poznat Národní park Lemmenjoki na severu Finska na vlastní kůži, neváhal jsem.
 

 V NP Lemmenjoki jsem strávil dohromady 9 dní (a 10 dní cesty tam a zpátky povětšinou severskou krajinou). Viděl a poznal jsem všechny jeho typické biotopy, a to severské lesy, rozsáhlá rašeliniště a to hlavní – tundru (zvanou „tunturi“) plnou kamenných moří a pobíhajících sobů. Vše s batohem na zádech a foťákem v pohotovosti. Účelem tohoto článku není popis cesty, to už tu bylo mnohokrát. Raději bych se zaměřil na věci, které mě, jakožto člověka, jenž to celé viděl poprvé v životě, udivily, překvapily nebo jakkoli jinak zaujaly. A své místo dostanou i masožravky.
 

 Polární den – přestože jste tolik na severu, nemůžete čekat, že nerozpoznáte den od noci a naopak. Polární den zkrátka neznamená, že během noci je denní světlo, nýbrž spíše to, že v noci není až tak velká tma. Poznáte, že se zešeří. Číst o půlnoci by nebylo komfortní. Máte rádi romantické, až kýčovité západy slunce? Pak tohle je něco pro vás. Ty nejkrásnější západy, které znám z Česka, tu jsou na denním pořádku. Znamená to, že už vás po několika dnech nebaví je stále dokola fotit.
 

 Další zajímavou věcí je počasí. Představte si naši Šumavu. Zhruba tak je během léta i v NP Lemmenjoki. Mohou se objevit ranní mrazíky, stejně jako třicítky. Stejně jako v horách, i zde se počasí rychle mění. Dokonce se nám ho po pár dnech podařilo dobře předvídat. Takřka pravidelným scénářem byla šedá a často i deštivá dopoledne, která byla následně vystřídána krásným příjemným sluncem, jež svítilo až do pozdních večerních hodin a zalévalo krajinu do teplých zlatavých barev. Podle mraků navíc šlo lehce poznat, že za chvíli bude pršet, i že za chvíli pršet přestane. To je výhoda této ploché krajiny bez výrazných kopců.
 

 Počasí a klimatu už bylo dosti, pojďme se podívat na živou přírodu. Je třeba si uvědomit jeden zásadní fakt. V takovýchto podmínkách se nedaří biodiverzitě. Jak to myslím? Zkrátka je tam malý počet druhů. Není to nic negativního, je to prostě tak, stejně jako v rovníkových oblastech je tomu naopak. Nízký počet druhů je však dokonale kompenzován vysokým počtem jedinců. Když se tam nějaký druh vyskytuje, obvykle to stojí za to a nejde jen o drobné populace, jako to známe z domova u vzácnějších rostlin a živočichů. Většina zajímavých rostlin, které jsem během cesty viděl, nás doprovázela na každém (nebo každém druhém) kroku. Souvisí to s rozsáhlostí zdejších biotopů. Opět si představte Šumavu. Představte si třeba Chalupskou slať, akorát obrovskou, jejíž přejití vám potrvá déle jak den svižné chůze, a bez kleče, protože kleč tak severně neroste. To je NP Lemmenjoki.
 

 Druhy, s nimiž se na severu můžete setkat, často znáte i z Česka. Rojovník bahenní, tučnice obecná, tolije bahenní, plavuník zploštělý, lepnice alpská, bříza trpasličí, kyhanka sivolistá, ostružiník moruška a další a další. U nás přísně chráněné druhy, které většina lidí nikdy v životě neviděla jinak než na obrázku; tam naprosto běžná součást vegetace. V tu chvíli si uvědomíte, že tyto rostliny k nám vlastně nepatří – jejich místo je zde na severu. U nás jen dožívají zbytky populací z dob ledových, mám-li to zjednodušit. Z živočichů jsou významnými obyvateli lesů i tunder majestátní sobi polární. V tundře často potkáte též hejna bělokurů či charakteristicky pískající kulíky. Vše doprovázeno hejny komárů a muchniček, která dají pokoj jen za úmorného horka nebo silného větru. Řeky jsou plné chutných ryb, lesy a rašeliniště zas nejrůznějších plodů. Do návštěvy Lemmenjoki jsem tvrdil, že borůvek se nelze do sytosti najíst. Kromě borůvek se v menší míře vyskytují i brusinky a také morušky, které jsou pro tento kraj tolik typické.
 

 V Lemmenjoki jsem se setkal se dvěma druhy masožravých rostlin, a to s tučnicí obecnou (Pinguicula vulgaris) a rosnatkou okrouhlolistou (Drosera rotundifolia). Tučnice byla opravdu všude, kde bylo aspoň trochu vlhko. Rosnatky tak časté nebyly, ale místy jsem na ně přece jen narazil. Mnohem větší zážitek s masožravkami však byl cestou domů ve Švédsku. Jezero u silničního odpočívadla s rašeliníkovými porosty v okolí. Nějaké rosnatky okrouhlolisté, ďáblíky bahenní a jiné mokřadní druhy. O kousek dál se to ale podezřele červenalo, což se nemohlo nechat bez prozkoumání. Tak krásnou populaci rosnatky anglické (Drosera anglica) jsem v životě neviděl. Rostliny velice vitální, krásně vybarvené. To samé se dá říct o rosnatkách obvejčitých (Drosera × obovata), které se místy též objevovaly. Ani ty jsem nikdy větší a hezčí neviděl. Vzhledem k tomu, že šlo o náhodný nález u silničního odpočívadla, lze se domnívat, že v tomto kraji je to běžné a při průzkumu dalších podobných jezer by si na tuto krásu člověk snad i zvykl :-).
 

 Pokud se vám naskytne příležitost okusit něco ze severské přírody, kterou dosud znáte jen z vyprávění a článků v TRIFIDu, využijte ji. Je to zážitek, na který se nezapomíná!