Když už MR pěstujeme, je jedním z cílů je rozmnožit. A to buď za účelem obchodu (včetně výměny za jiné druhy) nebo jen proto, abychom měli zálohu pro případ, že se s mateční rostlinou něco stane. Masožravky se dají většinou rozmnožovat snadno a často máme u každého druhu na výběr i více způsobů.

   Generativní (čili pohlavní) způsob rozmnožování spočívá v semínkách a je možný úplně u všech druhů MR. Pouze někteří kříženci, mutace a výjimky (jako Utricularia australis) toho schopni nejsou, označujeme je proto jako sterilní - mohou se rozmnožovat jedině vegetativně.

   Pokud chceme z rostliny získat semínka, musí vykvést. To je u některých druhů velká vzácnost a tak nám většinou zbývá opět jen možnost množení vegetativního (např. některé bublinatky, láčkovky, láčkovice a další). Naopak spousta druhů kvete velmi ochotně (většina rosnatek, tučnic, špirlic ...).

   Když už rostlina vykvete, ještě není zaručeno, že semínka vytvoří. Jednoduše semínka získáme z druhů samosprašných (autogamických) - u nich se nemusíme téměř o nic starat. Květy  rostlin se opylují vlastním pylem. Jen u některých druhů musíme pyl přenést na bliznu my, protože rostlina se o to sama nepostará (např. některé bublinatky nebo byblis). Druhý typ opylení je cizosprašnost (allogamie). U takových druhů je nutné mít zároveň 2 geneticky rozdílné (nepříbuzné) kvetoucí rostliny. Láčkovky to mají zařízené ještě složitěji: Existují samčí a samičí rostliny, tudíž musíme mít současně kvetoucí samici i samce, abychom se dočkali semínek. To je při vzácnosti jejich kvetení opravdu zázrak, který se stává téměř jen ve velkopěstírnách s desítkami dospělých květuschopných rostlin.
 
   S generativním rozmnožováním velmi úzce souvisí křížení (hybridizace). Nejde o nic jiného, než že se nanese na pestík rostliny pyl z rostliny jiného druhu. Jde to většinou jen u druhů blízce příbuzných. Například špirlice se dají křížit každá s každou a tuto schopnost nesou dále i vzniklí kříženci, kteří se nestanou sterilními, jako u většiny jiných MR. Podobné je to i u láčkovek. Naopak třeba kříženci rosnatek jsou dosti vzácní a je známo jen několik málo případů, kdy vzniklý kříženec zůstal plodný.

   Problematika pohlavního rozmnožování a křížení rostlin je věc velmi složitá a pěstitelství se týká jen okrajově (řadil bych to spíše ke genetice), proto raději přejdu k praktičtější věci, kterou je samotné zvládání výsevů.

   Semínka některých druhů je potřeba před vysetím nějak nabudit, připravit ke klíčení. Následující metody sice nejsou nezbytné, ale s jejich použitím se dočkáme mnohem lepších výsledků, což oceníme především u špatně klíčivých semínek. Obecně platí, že největší klíčivost mají semínka čerstvá (hned po sklizení).

   Nejčastěji se setkáme s metodou zvanou chladová stratifikace. Provádí se u druhů, které ve své domovině procházejí chladnou periodou. Semínka jsou „naprogramovaná" tak, aby nevyklíčila na podzim (v zimě by mladé semenáčky nemusely přežít), ale až na jaře. Semínka  klíčí až po několikaměsíčním působení chladu a vlhka. V pěstitelské praxi se postupuje buď přirozenou cestou, kdy na podzim provedeme výsev a necháme ho přes zimu venku nebo použijeme ledničku. Semínka nasypeme na vlhký ubrousek s trochou dezinfekce (prevence proti plísním) a zabalený v igelitovém sáčku ho uložíme na několik měsíců do ledničky.

   Druhy z oblastí s častými požáry (z MR např. Byblis gigantea) si vytvořily životní strategii, že jejich semínka vyklíčí ochotně jen po požáru. Zaručí jim to, že když budou dospělé rostliny zničeny ohněm, populace se opět obnoví ze semínek. Někteří lidé se pokoušejí přírodní požáry imitovat vytvořením malého ohně na výsevu. K tomu bych samozřejmě nedoporučoval plastové květináče. Druhou možností je přelití semínek vařící vodou (přes síto). Druhům, které prodělávají dormaci v horkém počasí (např. hlíznaté rosnatky), může pomoci několikatýdenní umístění semínek do vlhka a tepla (podobně jako u chladové stratifikace, akorát místo ledničky použijeme topení). Všem těmto metodám se souhrnně říká tepelná stratifikace.

   U semínek rosnolistu lusitánského (Drosophyllum lusitanicum) se doporučuje provádět skarifikaci. Tato metoda spočívá v narušení (seříznutí, zbroušení ...) obalu semen, aby se k jejich jádru lépe dostala vlhkost.

   Nejuniverzálnějším způsobem nabuzení semínek ke klíčení je použití fytohormonů ze skupiny giberelinů, nejčastěji se používá roztok (cca 0,1%) kyseliny giberelové. Semínka se zhruba na jeden den umístí do takového roztoku a potom se běžně vysejí. Tento způsob se dá kombinovat i s předcházejícími metodami.

   Samotný výsev se provádí většinou na stejný substrát, v němž pěstujeme dospělé rostliny. Pokud je substrát příliš hrubý, použijeme jemnější. Semínka nezasypáváme! Pouze je rozhodíme na povrch substrátu. Podmínky, jako je zálivka, RVV, osvětlení a podobně, by měly být podobné podmínkám pro dospělé rostliny. U některých druhů můžeme praktikovat výsev do vody, který je v některých směrech jednodušší (se semínky se lépe manipuluje, lépe se sledují, nemusíme čelit škůdcům a plísním na substrátu atd.). Většina druhů začne klíčit okolo 1 měsíce po vysetí, některé však mohou klíčit rozvlekle i několik let. Doba, za níž rostliny dospějí, je velmi individuální na druzích i jedincích, často záleží i na dostatku kořisti. Bývá to od několika měsíců až po několik let.

semenáčky Byblis liniflora

  Druhým způsobem množení MR je množení nepohlavní, neboli vegetativní. Narozdíl od předchozího způsobu se nedá použít úplně u všech druhů, ale pouze u těch, jejichž části jsou schopny regenerace. Hlavní výhodou oproti množení semínky je, že vzniklí jedinci dosáhnou dříve dospělé velikosti (pokud tedy již dospělí nejsou - případ dělení trsů). Další výhodou je také to, že ne všechny rostliny ochotně kvetou a semínka nemusíme mít vůbec k dispozici, části pro vegetativní množení jsou však k dispozici vždy. Nevýhodou je většinou nižší počet vzniklých rostlin. V případě výsevů mohou jít počty do stovek, tisíců, ale u vegetativního množení to bývají maximálně desítky. Nepohlavní množení masožravek je dosti široký pojem, zahrnuje spoustu metod, z nichž ty nejpoužívanější naleznete níže.

   Mnoho MR se samovolně rozrůstá do svého okolí - vytváří trsy. A to buď odnožováním, dělením růstového vrcholu nebo např. obražením listu, který se dotýká mokrého substrátu. Trsy složené z mnoha rostlin je možné rozdělit a každou pěstovat samostatně. Podobné je to i s některými bublinatkami, které tvoří hustou spleť prýtů. Někdy je proto nazývám „kobercovité", jelikož není možno rozeznat jednotlivé rostlinky, ale vidíte pouze trs jako nejmenší jednotku.

   Spousta druhů je schopna obrazit v novou rostlinku z jediného lístku. Toho se v praxi využívá (tzv. listové řízky). Rostlině se několik listů odebere a položí na vhodný substrát (pro množení bývá nejlepší perlit nebo rašeliník). U některých druhů je důležité, aby se list dotýkal co možná největší plochou substrátu. Pro tento způsob množení je vhodná vyšší RVV, vyšší teplota (vyšší než u rostliny, z níž byl list odebrán) a dostatek rozptýleného světla. Za několik týdnů nebo měsíců se můžeme dočkat mladé rostlinky - velikost vzniklé rostlinky je dána druhem, velikostí a vitalitou listu. Netradiční obdobou listových řízků jsou gemmy trpasličích rosnatek - rozmnožovací tělíska, která rostliny v určitém období tvoří. Jedná se o metamorfované listy, které po dopadnutí na zem velmi ochotně obrazí v novou rostlinku. Více o nich ZDE.

    Podobně jako s listovými řízky je to i s řízky kořenovými. U rostlin, kde je tento způsob možný, můžeme při přesazování odebrat část kořenů a vložit je do mokrého rašeliníku. Podmínky zachováváme stejné jako u předchozí metody. U kořenových řízků se často dočkáme mnohem větších rostlin než při množení listy. Výjimečně se můžeme setkat s řízky květního stvolu nebo jiných částí rostliny - postup je stále stejný.

   U rostlin s mohutnějším stonkem (např. láčkovky) je jedním z mála způsobů množení řízkování stonku. Šikmým řezem oddělíme část stonku (v případě láčkovek doporučuji část obsahující aspoň 5 listů) a koncem zapíchneme do připraveného substrátu, který udržujeme stále mokrý. Ostatní podmínky jsou totožné s předešlými metodami. Za několik měsíců řízek zakoření a plnohodnotně roste.

   Metodou množení (ale také přímo pěstování) rostlin, při níž můžeme využít všech předešlých metod (včetně semínek), je pěstování/množení in vitro (neboli „na agaru"/ „ve skle"). Rostliny jsou pěstovány v uzavřeném aseptickém prostředí na živném roztoku - mají ideální podmínky pro samovolné rozmnožování: odnožují, obráží jim téměř každá část těla, která je schopna regenerace. Tento způsob je neobyčejně efektivní, ale v amatérských podmínkách obtížný (obtížné je zavedení kultury). Využívá se hlavně pro komerční množení. 

listové řízky Pinguicula moctezumae