Generativní (čili pohlavní) způsob rozmnožování spočívá v semínkách a je možný úplně u všech druhů MR. Pouze někteří kříženci, mutace a výjimky (jako
Utricularia australis) toho schopni nejsou, označujeme je proto jako sterilní - mohou se rozmnožovat jedině vegetativně.
Pokud chceme z rostliny získat semínka, musí vykvést. To je u některých druhů velká vzácnost a tak nám většinou zbývá opět jen možnost množení vegetativního (např. některé bublinatky, láčkovky, láčkovice a další). Naopak spousta druhů kvete velmi ochotně (většina rosnatek, tučnic, špirlic ...).
Když už rostlina vykvete, ještě není zaručeno, že semínka vytvoří. Jednoduše semínka získáme z druhů samosprašných (autogamických) - u nich se nemusíme téměř o nic starat. Květy rostlin se opylují vlastním pylem. Jen u některých druhů musíme pyl přenést na bliznu my, protože rostlina se o to sama nepostará (např. některé bublinatky nebo byblis). Druhý typ opylení je cizosprašnost (allogamie). U takových druhů je nutné mít zároveň 2 geneticky rozdílné (nepříbuzné) kvetoucí rostliny. Láčkovky to mají zařízené ještě složitěji: Existují samčí a samičí rostliny, tudíž musíme mít současně kvetoucí samici i samce, abychom se dočkali semínek. To je při vzácnosti jejich kvetení opravdu zázrak, který se stává téměř jen ve velkopěstírnách s desítkami dospělých květuschopných rostlin.
S generativním rozmnožováním velmi úzce souvisí křížení (hybridizace). Nejde o nic jiného, než že se nanese na pestík rostliny pyl z rostliny jiného druhu. Jde to většinou jen u druhů blízce příbuzných. Například špirlice se dají křížit každá s každou a tuto schopnost nesou dále i vzniklí kříženci, kteří se nestanou sterilními, jako u většiny jiných MR. Podobné je to i u láčkovek. Naopak třeba kříženci rosnatek jsou dosti vzácní a je známo jen několik málo případů, kdy vzniklý kříženec zůstal plodný.
Problematika pohlavního rozmnožování a křížení rostlin je věc velmi složitá a pěstitelství se týká jen okrajově (řadil bych to spíše ke genetice), proto raději přejdu k praktičtější věci, kterou je samotné zvládání výsevů.
Semínka některých druhů je potřeba před vysetím nějak nabudit, připravit ke klíčení. Následující metody sice nejsou nezbytné, ale s jejich použitím se dočkáme mnohem lepších výsledků, což oceníme především u špatně klíčivých semínek. Obecně platí, že největší klíčivost mají semínka čerstvá (hned po sklizení).
Nejčastěji se setkáme s metodou zvanou
chladová stratifikace. Provádí se u druhů, které ve své domovině procházejí chladnou periodou. Semínka jsou „naprogramovaná" tak, aby nevyklíčila na podzim (v zimě by mladé semenáčky nemusely přežít), ale až na jaře. Semínka klíčí až po několikaměsíčním působení chladu a vlhka. V pěstitelské praxi se postupuje buď přirozenou cestou, kdy na podzim provedeme výsev a necháme ho přes zimu venku nebo použijeme ledničku. Semínka nasypeme na vlhký ubrousek s trochou dezinfekce (prevence proti plísním) a zabalený v igelitovém sáčku ho uložíme na několik měsíců do ledničky.
Druhy z oblastí s častými požáry (z MR např.
Byblis gigantea) si vytvořily životní strategii, že jejich semínka vyklíčí ochotně jen po požáru. Zaručí jim to, že když budou dospělé rostliny zničeny ohněm, populace se opět obnoví ze semínek. Někteří lidé se pokoušejí přírodní požáry imitovat vytvořením malého ohně na výsevu. K tomu bych samozřejmě nedoporučoval plastové květináče. Druhou možností je přelití semínek vařící vodou (přes síto). Druhům, které prodělávají dormaci v horkém počasí (např. hlíznaté rosnatky), může pomoci několikatýdenní umístění semínek do vlhka a tepla (podobně jako u chladové stratifikace, akorát místo ledničky použijeme topení). Všem těmto metodám se souhrnně říká
tepelná stratifikace.
U semínek rosnolistu lusitánského (
Drosophyllum lusitanicum) se doporučuje provádět
skarifikaci. Tato metoda spočívá v narušení (seříznutí, zbroušení ...) obalu semen, aby se k jejich jádru lépe dostala vlhkost.
Nejuniverzálnějším způsobem nabuzení semínek ke klíčení je použití fytohormonů ze skupiny giberelinů, nejčastěji se používá roztok (cca 0,1%)
kyseliny giberelové. Semínka se zhruba na jeden den umístí do takového roztoku a potom se běžně vysejí. Tento způsob se dá kombinovat i s předcházejícími metodami.
Samotný výsev se provádí většinou na stejný substrát, v němž pěstujeme dospělé rostliny. Pokud je substrát příliš hrubý, použijeme jemnější. Semínka nezasypáváme! Pouze je rozhodíme na povrch substrátu. Podmínky, jako je zálivka, RVV, osvětlení a podobně, by měly být podobné podmínkám pro dospělé rostliny. U některých druhů můžeme praktikovat výsev do vody, který je v některých směrech jednodušší (se semínky se lépe manipuluje, lépe se sledují, nemusíme čelit škůdcům a plísním na substrátu atd.). Většina druhů začne klíčit okolo 1 měsíce po vysetí, některé však mohou klíčit rozvlekle i několik let. Doba, za níž rostliny dospějí, je velmi individuální na druzích i jedincích, často záleží i na dostatku kořisti. Bývá to od několika měsíců až po několik let.