stránky Jakuba Štěpána s převážně masožravou tematikou

Rody MR





   Tak zvané masožravé rostliny jsou velice širokou a různorodou skupinou flóry, která lidstvo již od pradávna velmi přitahovala svým neobvyklým vzhledem a později, když byla masožravost prokázána, i fascinovala schopností, díky níž vděčí za své umělé zařazení.
 
 

Taxonomie

 
   Ačkoli si to někdo může myslet, MR si nejsou všechny navzájem příbuzné - jedná se o několik na sobě nezávislých vývojových větví, které se dokázaly podobně adaptovat na prostředí, v němž rostou. Je známo 16 rodů, rozčleněných do 8 čeledí. Počet druhů je věcí obtížnější, jelikož jsou časté případy, kdy se z poddruhu stane samostatný druh, je objeven nový druh nebo se jen odborníci nedokáží dohodnout, zda se jedná o samostatný druh, nebo jen nižší taxonomickou jednotku. Přibližně se však jedná o 600 až 700 druhů. Spousta z nich je silně variabilních, tudíž rozeznáváme řadu různých poddruhů, forem, variet či také mutací. K tomu, aby se rostlina mohla pokládat za masožravou, musí splňovat některé podmínky. Musí dokázat kořist nalákat, polapit, strávit (pomocí enzymů, symbiotických mikroorganismů) a ve svůj prospěch použít látky z ní získané. Některé rostliny splňují jen některé z potřebných podmínek, tudíž je mezi opravdu masožravé neřadíme (např. Ibicella spp., Proboscidea spp., Roridula spp. a další).
http://nd03.jxs.cz/522/004/354001ee80_66727205_o1.jpg?1278486471
jednoduchý kladogram rodů a čeledí MR



Schopnost masožravosti


   Masožravky se od jiných rostlin morfologicky dosti liší - zejména částmi, které souvisí s lapáním kořisti. Většinou jsou velmi bizarní, zajímavé; najdou se však druhy nevýrazné, o kterých by málokdo řekl, že mají něco společného s masožravostí.

   Ne každá MR by byla vděčná za kus hovězího, většina druhů se specializuje na různé druhy hmyzu, nejčastěji drobného. Jiné (ale není jich mnoho) dokáží vedle hmyzu zužitkovat i kořist ve formě drobných obratlovců. V pastech větších druhů láčkovek byly nalezeny kosterní pozůstatky potkanů a jiných středně velkých zvířat. Předpokládá se ale, že taková zvířata musela být něčím handicapována, protože by se měla (alespoň co se hlodavců týče) z pasti prohryzat nebo by dokázala vylézt. Ale jsou i případy, kdy mohutnější druhy rosnatek, žijící ve velkých trsech, uloví a usmrtí např. malého ptáčka, který se do nich zamotá. Tak velkou kořist však nedovedou strávit a je jim spíše na obtíž. Naopak je velké množství druhů, pro které je běžná hmyzí kořist příliš velkým soustem a specializují se spíše na ještě menší organismy, žijící v půdě nebo ve vodě (plankton). Takové druhy obecně bývají poměrně nevýrazné.

   Důležité je zmínit, že kořist není pro MR nezbytná, dokáží stejně jako jiné rostliny získávat živiny z půdy a pomocí fotosyntézy. Schopnost masožravosti je jen jistá pozitivní adaptace na růst v chudých půdách, kdy kořist slouží jako jakýsi „doplněk stravy", zvýhodňující masožravky před okolní konkurenční vegetací. Druhy, které jsou na dostatek kořisti silněji vázané jsou spíše výjimkou (např. některé vodní druhy bublinatek).

   Tyto rostliny se mohou nazývat taktéž „rostlinami hmyzožravými" (insektivorními), což však zahrnuje pouze ty, které se přiživují hmyzem. Obecnějším výrazem je právě ono vžité „masožravé rostliny" (případně "karnivorní"), které v sobě zahrnuje vše. Výraz poprvé použil známý francouzský encyklopedista Denis Diderot v druhé polovině 18. století. Rostliny loví hmyz, prvoky, červy, pavouky, korýše, plže a drobné obratlovce, jako jsou ještěrky, hlodavci, rybí plůdky a jiné, zhruba do velikosti krysy. Téměř u všech rodů byl zjištěn enzym proteáza, který štěpí bílkoviny. I z tohoto hlediska termín „masožravé rostliny" plně vyhovuje.
 


 

Lapací systémy

 
  Existuje 5 základních typů lapacího systému. Vždy se jedná o orgán vzniklý přeměnou (vývojem, nebo nahodilou mutací) z listu. Některým lidem připadá, že pasti jsou květy MR - to je však velký omyl. Žádná MR s výjimkou filmové Adély nemá lapací orgán vyvinutý z květu!


  Čepelové (neboli mechanické) pasti
se skládají ze dvou čepelí, schopných rychlého aktivního pohybu. Tento pohyb je zapříčiněný zrychleným růstem buněk na jedné straně listové čepele. Čepelové pasti nalezneme pouze u mucholapky podivné (Dionaea muscipula) a vodní aldrovandky měchýřkaté (Aldrovanda vesiculosa). Past funguje na principu dvou čepelí, které po podráždění citlivých spouštěčů během jedné až několika sekund sevřou a uvězní kořist. Po uvěznění přichází na řadu trávení pomocí enzymů. Aldrovandka má past velkou asi jen 0,5 cm a chytá především vodní plankton, kdežto past mucholapky podivné může mít běžně 2 - 4 cm, takže je schopna ulovit různé pavouky, mouchy, výjimečně i žabky. Tato kořist je lákána nektarem a kontrastním zbarvením vnitřku čepele.
 
  Podtlakové (neboli hypotenzní) pasti
jsou specialitou bublinatek (Utricularia spp.). Pasti jsou měchýřky se záklopkou, jsou velké v řádech milimetrů, takže nedosáhnou na větší kořist, než jsou velmi drobní půdní a vodní živočichové. Jsou schopny aktivního pohybu. V měchýřkovité pasti je vytvořen podtlak; pokud kořist zavadí o citlivé chloupky (spouštěče), odklopí se záklopka a měchýřek nasaje vše kolem sebe (včetně kořisti). Následuje enzymatické trávení.

  Lepivé (neboli adhezní) pasti
jsou rozšířené u byblis (Byblis spp.), rosnatek (Drosera spp.), rosnolistu lusitánského (Drosophyllum lusitanicum), tučnic (Pinguicula spp.) a Triphyophyllum peltatum. Fungují na principu listů s drobnými tyčinkovitými výrůstky (tzv. tentakulemi) s kapičkou lepu. Kořist (převážně létavý hmyz) je většinou vábena blýskajícími se kapičkami (obzvlášť pokud svítí slunce), zbarvením listů nebo vůní. Po dosednutí na tentakule se kořist přilepí a čím více se snaží dostat pryč, tím více se obaluje lepem a vysiluje, až nakonec svůj boj definitivně prohraje. Mnohé druhy MR s adhezními pastmi mají schopnost přizpůsobit tvar listové čepele kořisti a tentakule navíc naklonit tak, aby kořist co nejvíce zafixovaly. Mnohé rosnatky dokonce dokáží list kolem kořisti i několikrát obtočit (např. Drosera capensis). Až na výjimky se jedná o pohyb velice pomalý - trvá několik hodin až dní.
 
  Gravitační pasti
můžeme vidět u Brocchinia sp., Catopsis sp., láčkovice australské (Cephalotus follicularis), darlingtonie kalifornské (Darlingtonia californica), heliamfor (Heliamphora spp.), láčkovek (Nepenthes spp.) a špirlic (Sarracenia spp. kromě druhu Sarracenia psittacina). Jedná se převážně o nálevkovité pasti, do nichž kořist spadne a nedostane se ven. Na dně nálevky bývá trávicí tekutina, ve které se hmyz, drobní obratlovci, či jiná kořist přiměřená danému druhu, utopí. V úniku jí často brání tvar nálevky (u většiny druhů tzv. láčky), miniaturní voskové destičky na vnitřních stěnách, které se kořisti přilepí na končetiny a způsobují prokluzování nebo protichůdné chloupky, které kořisti nebrání vstoupit dovnitř, ale znemožní cestu ven. Trávení je pak za pomoci enzymů nebo symbiotických bakterií. MR s gravitačními pastmi mají různé způsoby, jak kořist nalákat; děje se tak např. zbarvením, nektarem, vůní nebo naopak zápachem z uhnívajících zbytků živočichů.
                  
  Pasti typu vrš (neboli detentivní)
nalezneme u rodu genlisejí (Genlisea spp.) a jednoho druhu špirlice (Sarracenia psittacina). Pracují na principu „tunelu" s protichůdnými chloupky, kam kořist vleze, ale nedokáže se dostat ven. Genliseje mají pasti podzemní, uzpůsobené na velmi malou kořist, Sarracenia psittacina je má nadzemní větší pasti a dokáže polapit i středně velký létavý hmyz, který naláká na nektar a zbarvení pasti.





 
 
Masožravé rostliny neboli masožravky
předchozí následující

Veškerý materiál použitý na těchto stránkách (obzvlášť fotografie) je chráněn autorskými právy. Není dovoleno jej dále šířit bez svolení autora.
 
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one