stránky Jakuba Štěpána s převážně masožravou tematikou

Tučnice česká – náš masožravý endemit

vloženo 21. prosince 2014
 
 Endemitem rozumíme organismus vyskytující se jen na určitém malém území. Na území České republiky řadu takových případů nalezneme. Jedním z nich je vzácná slatinná rostlina tučnice česká (Pinguicula bohemica), náležící čeledi bublinatkovitých (Lentibulariaceae).
Pinguicula bohemica_TUČNICE ČESKÁ_9.jpg
 
Seznámení s čeledí a rodem
 Čeleď Lentibulariaceae zahrnuje rody bublinatka (Utricularia, dříve Lentibularia), genlisej (Genlisea) a tučnice (Pinguicula). U všech tří rodů byla spolehlivě prokázána karnivorie (masožravost), každý však k získání kořisti využívá jiných mechanismů. Bublinatky mají drobné podtlakové lapací měchýřky, schopné nasát velmi drobnou až mikroskopicky malou kořist, genliseje podzemní tunelovité pasti, do nichž je kořist vlákána a protichůdné chloupky ji nepustí zpět; tučnice loví pomocí lepkavých listů. Rod Genlisea v našich zeměpisných šířkách nenalezneme, je rozšířen pouze ve Střední a Jižní Americe a v Africe. Bublinatky jsou podstatně rozšířenější a jejich různé ekologické adaptace lze pozorovat téměř po celém světě. V České republice se můžeme setkat se sedmi vodními druhy, většinou však velmi vzácně.
 
 Tučnice jsou taktéž zastoupeny mnoha ekologickými adaptacemi na nejrůznějších místech naší planety, avšak chybí například v tropické části Asie, v Austrálii a v Africe, vyjma její nejsevernější části. U nás jsou reprezentovány dvěma původními druhy: tučnicí obecnou (Pinguicula vulgaris) a tučnicí českou (Pinguicula bohemica). Dále se na území České republiky dá nalézt kříženec předchozích dvou, zvaný tučnice Dostálova (Pinguicula × dostalii), a několik uměle vysazených druhů (například Pinguicula grandiflora, P. longifolia, P. vallisneriifolia, P. crystallina), které obvykle nemají více než jednu lokalitu. Zatímco tučnice obecná je celosvětově poměrně rozšířeným taxonem (Evropa, Asie, Severní Amerika), tučnice česká roste jen u nás, a to pouze na několika málo místech.
 
 Zájem o tučnici českou se ve mně probudil již dávno, když jsem zjistil, jak blízko mám k jedné z jejích lokalit, tehdy ještě skoro neznámým mokřadům u Loučeně. Díky tomu se mi naskytla možnost poznat ji více, než se poštěstilo většině jiných botaniků. I další z míst jejího výskytu jsem osobně mnohokrát navštívil a charakter těchto biotopů mne zaujal. Podobná slatinná uskupení, byť třeba bez tučnic, vždy bývají objekty mého zvýšeného zájmu.
 
Pinguicula bohemica_TUČNICE ČESKÁ_3.jpg
Pinguicula bohemica_TUČNICE ČESKÁ_10.jpg
Problematika taxonomie v rámci rodu
 Část botaniků tučnici českou považuje za samostatný druh, druhá část však zastává názor, že by mělo jít pouze o poddruh tučnice obecné, čili tučnici obecnou českou (Pinguicula vulgaris subsp. bohemica). Neshody panují již od dob jejího popisu prof. Vladimírem Krajinou v roce 1927. Zastánci samostatného druhu mohou poukazovat na drobné morfologické odlišnosti, rozdílnou barvu květů a také jiné ekologické nároky. Botanik, který se tímto druhem zabýval asi nejvíce, ředitel Botanické zahrady v Liberci M. Studnička, poukazuje i na odlišný počet chromozomů (2n = 32 oproti 2n = 64 u P. vulgaris), s čímž někteří vědci nesouhlasí, neboť došli k počtu stejnému jako má P. vulgaris. Objevuje se též názor, že v populacích P. bohemica mohou existovat obě ploidní úrovně. I v populaci P. vulgaris na jisté lokalitě v Apeninách němečtí botanici údajně nalezli jak jedince s ploidií 2n = 64, tak 2n = 128.

 Otázka počtu chromozomů však nemusí být tolik důležitá, uvažujeme-li, že aspoň část populace opravdu nese chromozomovou sadu 2n = 32 a bude objasněn evoluční vznik obou druhů. Podle M. Studničky je prapůvod druhu Pinguicula vulgaris pravděpodobně ve velmi podobném druhu Pinguicula macroceras a k jeho rozšíření na naše území došlo ze severu. Oproti tomu původ Pinguicula bohemica je spíše mezi některými jihoevropskými druhy tučnic, které jsou typické i počtem chromozomů 2n = 32. Studnička zároveň poukazuje na fakt, že chromozomová sada 2n = 32 z 2n = 64 nevzniká a označení Pinguicula vulgaris subsp. bohemica by tak odporovalo přirozenosti taxonomického systému. Opačný proces, polyploidizace, je naopak běžný, avšak původ druhu P. vulgaris v územně značně omezeně rozšířeném druhu P. bohemica je nesmyslný. Připustíme-li, že P. bohemica má počet chromozomů 2n = 64 a údaj 2n = 32 je chybný, jak tvrdí někteří autoři, stále to není jednoznačný argument pro vyvrácení jejího statusu samostatného druhu.

 Ať je pravda na té či oné straně, tučnice česká je stabilní a od tučnice obecné průkazně odlišitelný taxon. Zda bude brána za druh nebo poddruh nic nemění na skutečnosti, že si zaslouží naši pozornost a patřičnou ochranu. Já si ji v tomto článku, stejně jako jinde, dovolím považovat a označovat za samostatný druh.
 
Pinguicula bohemica_TUČNICE ČESKÁ_4.jpg
Stručný popis vnějších znaků tučnice české
 Pinguicula bohemica je vytrvalá bylina se žlutavě zelenými listy uspořádanými v přízemní růžici. Listy jsou dlouze vejčité, tupě zašpičatělé, dlouhé obvykle 3 - 7 cm. Na svrchní straně jsou hustě posety miniaturními žláznatými chlupy, uzpůsobenými k lapání drobného hmyzu. Listy mají své okraje nadvinuté, přičemž při lapení kořisti jsou schopny v řádech hodin až dnů tyto okraje svinout ještě více. Důvod tohoto tropismu není zcela znám, ale předpokládá se, že by mohlo jít o způsob, jak zvětšit sorpční plochu pro sekret s živinami z natrávené kořisti. Obzvláště starší listy bývají přitisklé k substrátu a jsou tak schopny přijímat vodu i minerální látky z trvale mokrého povrchu půdy. Kořeny jsou jednoduché, nevětvené a slouží zejména k uchycení rostliny v zemi.
 
 Na jaře tučnice vykvétá trubkovitými bělavými květy se sytě fialovou skvrnou v hrdle, uvnitř ochlupenými a s výraznou ostruhou. I s ní má květ délku okolo 2 cm. Květy vyrůstají na žláznatě ochlupených stvolech délky okolo 10 - 25 cm po jednom. Jedna rostlina může mít stvolů více; ty nejvitálnější mívají najednou až tři. Plodem je tobolka obsahující stovky semen. Semena jsou hnědá, oválná, necelý milimetr dlouhá, s dvůrkatě svraskalým povrchem.
 
Pinguicula bohemica_TUČNICE ČESKÁ_11.jpg
Pinguicula bohemica_TUČNICE ČESKÁ_12.jpg
Pinguicula bohemica_TUČNICE ČESKÁ_7.jpg
Pinguicula bohemica_TUČNICE ČESKÁ_8.jpg
Ekologie druhu
 Tučnice česká vyhledává trvale mokré slatinné biotopy s určitým obsahem uhličitanu vápenatého, ideálně v raném sukcesním stádiu. Důležitá je existence erozí nebo jinak obnažených ploch s minimální mezidruhovou konkurencí v regenerujících rostlinných společenstvech. Do takových může tučnice přirozeně pronikat.

 Tučnice česká by se dala označit za oportunní druh. Vyhledává místa, jež nemají trvalý charakter a jsou pro ni dočasnou existenční příležitostí. Zaroste-li lokalita konkurenčně silnějšími druhy, tučnice, šířená vodou při tání sněhu i záplavách, se uchytí na jiném právě příhodném místě. Alespoň tak lze popsat ideální stav. V současné době podobné lokality v důsledku antropogenní přeměny krajiny nevznikají a je nutné udržovat ty stávající ve stavu, jež vyhovuje tučnici i jiným rostlinám s podobnou životní strategií, které obvykle patří k tomu nejvzácnějšímu z naší květeny.

 Ač by se tak mohlo zdát, nejedná se přímo o heliofyta. Na plném slunci sice růst dokáže, lépe se však vyvine v přístinu okolní krátkostébelné vegetace, například po okrajích travního drnu. Podle Studničky (2013) je rostlina stresována nedostatečným osvětlením dokonce až při hodnotách přistínění okolo 85 %, kde končí její růstové optimum. Na plném slunci tvoří tučnice česká menší listové růžice s jasně žlutavými listy. Při větším přístinu se listy zvětšují a dostávají temnější zelené odstíny, srovnatelné s podobnou Pinguicula vulgaris.

 Zimu tučnice přečkává v hibernakulech, čili přezimovacích pupenech tvořených nahloučenými redukovanými listy. Hibernakula jsou velká do 2 cm (obvykle spíše okolo 1 cm), přes zimu často schovaná pod úroveň substrátu. Na samém začátku dormantního období rostlina vytvoří u báze hibernakula často i velký počet hibernakul dceřiných, sloužících k rychlému a efektivnímu rozmnožování na krátké vzdálenosti. S prvním jarním oteplením se hibernakula začínají rozvírat a startuje vývoj nových listů i obnova kořenů. Proudění vody z roztávajícího sněhu se mnohdy postará o rozšíření mechanicky oddělených dceřiných hibernakul po lokalitě. Květy se objevují nejčastěji v květnu. Jsou přizpůsobeny k entomogamii, avšak schopné jsou i autogamie. Semena dozrávají přibližně v červenci. Část jich vyklíčí tentýž rok, část však vlivem chemické blokace klíčení přečká zimu a vyklíčí až na jaře. Vliv na toto rozdělení má pravděpodobně prostředí, do kterého se semena dostanou. Podle pokusů Studničky (2013) semena, která se dostala do vodního prostředí, klíčí spíše hned, kdežto semena v mokrém substrátu čekají s klíčením na jaro. Tučnice se obecně šíří zejména pohybem vody a zvěře v krajině.
 
Pinguicula bohemica_TUČNICE ČESKÁ_5.jpg
Pinguicula bohemica_TUČNICE ČESKÁ_2.jpg

 Pinguicula bohemica projevuje ochotu křížit se na společných lokalitách s Pinguicula vulgaris. Vzniká tak nadále fertilní přirozený hybrid zvaný tučnice Dostálova (Pinguicula × dostalii), nesoucí přechodné znaky obou druhů. Dnes existuje poslední místo, kde k takovému křížení dochází. Je vysoce pravděpodobné, že křížení by probíhalo i s případnými zavlečenými nepůvodními druhy tučnic.

 Stejně jako mnohé jiné masožravé rostliny, i tučnice česká vyhledává biotopy s minimem dostupných živin v substrátu. Masožravost poskytuje konkurenční výhodu nad ostatními rostlinami téže lokality. Nelze však říct, že by přísun kořisti byl pro tento druh zásadní. Nezbytnost živočišné kořisti je u masožravek obecně velmi vzácný jev (např. Utricularia vulgaris). Dá se ale tvrdit, že občasný přísun kořisti rostlině prospívá. V historii byly prováděny experimenty s druhem P. vulgaris, kdy švédští vědci Aldenius, Carlsson a Karlsson jednou za několik dní přikrmovali rostliny drobným hmyzem. Oproti nekrmeným měly tyto exempláře až dvojnásobnou biomasu, nicméně na reprodukci a vitalitu to nemělo velký vliv. Podobné chování se dá předpokládat i u našeho druhu.

 Lapacím orgánem tučnice české, stejně jako jiných zástupců rodu, jsou listy se speciálními žlázami na povrchu. Žlázy jsou dvojího typu. Jedny jsou součástí žláznatých trichomů a vyznačují se kontinuální sekrecí lepivého slizu; slouží k polapení kořisti. Druhý typ žláz je přisedlý a produkuje trávicí sekret. Jeho produkce je podmíněna až přítomností polapené kořisti. K trávení slouží enzymy produkované přímo rostlinou, pravděpodobně však i aktivita symbiotických mikroorganismů. Nejčastější kořistí bývá drobný létavý hmyz nebo jiní živočichové velikosti v řádech milimetrů, výjimečně i větší (komáři, pavouci). Množství polapené kořisti je velmi proměnlivé. Někdy jsou rostliny drobnými muškami přímo obsypány, jindy jich na listech najdeme sotva několik.
 
Pinguicula bohemica_TUČNICE ČESKÁ_1.jpg
Pinguicula bohemica_TUČNICE ČESKÁ_6.jpg
Odlišnosti od podobných taxonů
 Čím se tučnice česká liší od podobných taxonů? Za nejpodobnější a často srovnávané bych považoval tučnici obecnou (Pinguicula vulgaris) a její varietu Pinguicula vulgaris var. bicolor (přirozený výskyt této variety na našem území mi není znám).

 Prvním rozdílem je odlišná ekologie. Pinguicula bohemica roste spíše v nížinách, v termofytiku až mezofytiku. Není známa žádná lokalita z vyšších nadmořských výšek, nejvyšší leží přibližně 330 m n. m. (Miletínská bažantnice, nejistý původ a malý počet jedinců) a nejvýše položená s perspektivní populací jen asi 260 m n. m. (okolí Jestřebí). Její lokality jsou si všechny značně podobné a liší se od běžných lokalit P. vulgaris. Typické lokality tučnice obecné leží spíše v podhorských či horských oblastech (vzácněji sestupuje i do nížin); tento druh nemá problémy růst ani ve výškách přes 2000 m n. m. Vyhledává obnažená horská prameniště, mokré okraje cest a jiné biotopy s minimální konkurencí okolní vegetace. Miluje permanentní ochlazování ledovou horskou vodou za současného plného oslunění. Na rozdíl od P. bohemica jsou jeho lokality relativně stálé, nejedná se o oportunní druh. Pinguicula vulgaris var. bicolor je též známa spíše z vyšších poloh a ekologicky je podobné běžné tučnici obecné, se kterou údajně i často sdílí stejné lokality.

 Počet chromozomů je sporným znakem, neboť u P. bohemica mezi vědci neexistuje obecná shoda. Existuje názor o počtu 2n = 32 i 2n = 64. U tučnice obecné i její variety bicolor se vědci shodují na 2n = 64. Nutno podotknout, že počet chromozomů nemusí být znakem jasně určujícím postavení taxonu v taxonomickém systému. Zohledněn by měl být zejména evoluční původ, který může být do jisté míry nastíněn právě počtem chromozomů v jádrech buněk.
 
fotografie Pinguicula vulgaris
fotografie Pinguicula vulgaris
fotografie Pinguicula vulgaris
fotografie Pinguicula vulgaris
fotografie Pinguicula vulgaris
fotografie Pinguicula vulgaris
fotografie Pinguicula vulgaris
fotografie Pinguicula vulgaris

 Pinguicula vulgaris je obecně více variabilní. Může za to jistě i velký areál jejího výskytu. Naproti tomu Pinguicula bohemica je na všech svých lokalitách velice stálá a nenaleznete výraznější odchylky, ať už se jedná o zbarvení či tvar. Důvodem může být i skutečnost, že současné populace jsou vzniklé z malého množství výchozích jedinců. U P. vulgaris var. bicolor variabilitu nejsem schopen posoudit, jelikož neznám dostatečné množství jejích populací.    
  
 Výrazným rozdílem mezi P. vulgaris a P. bohemica je zbarvení květu. Zatímco P. vulgaris má květ fialový s bělavou skvrnou uvnitř, P. bohemica má barvy naopak, inverzně, čili převažuje bílá a uvnitř květu je tmavá skvrna. Velmi podobně zbarvená je Pinguicula vulgaris var. bicolor, avšak tmavá skvrna uvnitř květu chybí. Objevuje se i varieta P. vulgaris var. albida, typická úplnou ztrátou barviva v květech; má je celé bílé, nanejvýš mírně nafialovělé. Drobný barevný rozdíl našich dvou druhů tučnic pozorujeme i v listech. P. bohemica inklinuje spíše ke žlutavějšímu odstínu zelené barvy, obzvláště při exponovanějším růstu.

 Rozdíl mezi P. bohemica a všemi varietami P. vulgaris je v morfologických znacích, hlavně co se týče generativních orgánů. Celkem výrazným znakem je tvar horních kališních lístků. P. vulgaris i všechny její variety mají horní kališní lístky spíše špičaté, zatímco P. bohemica krátké a tupě zakončené. Cípy dolního korunního pysku květu tučnice české působí kompaktněji, sevřeněji, často se navzájem až dotýkají, mají navíc tendenci mít své okraje ohrnuté nahoru. Oproti tomu tučnice obecná má okrajové cípy dolního pysku spíše divergentně jdoucí bez vyšší tendence k ohrnování okrajů. Dalším morfologickým rozdílem je tvar semeníků. P. vulgaris má semeník spíše delší než širší, kdežto P. bohemica inklinuje k semeníkům téměř stejně širokým jako dlouhým. Vzhledem k tomu, že se tvar semeníku během jeho zrání značně liší, nelze při determinaci tímto znakem předejít jisté subjektivitě. 
 
fotografie Pinguicula vulgaris var. bicolor
fotografie Pinguicula vulgaris var. bicolor
fotografie Pinguicula vulgaris var. bicolor
fotografie Pinguicula vulgaris var. bicolor
Rozšíření druhu a jeho lokality
 Tučnice česká je nejen českým endemitem, její endemismus by se dal zúžit dokonce na západní polovinu České křídové tabule. Rozšíření druhu lze rozdělit do dvou ohnisek. Prvním je střední Polabí, čili fytogeografická oblast Českého termofytika. Zdejší výskyt je už spíše historií, většina lokalit již je dávno zaniklá, například slatiny v okolí obcí Všetaty, Čelákovice, Čečelice, Dřísy, Lysá nad Labem a zřejmě i další. Některé ekosystémy s mnoha vzácnými druhy stále přežívají, avšak už bez tučnic. Jiné zanikly úplně. Výjimkou jsou dvě lokality, kde se s tučnicí můžeme stále setkat. Jednou z nich je NPR Polabská černava u Mělníka, druhou EVL Loučeňské rybníčky u obce Loučeň.

 Druhé ohnisko výskytu je Ralsko-bezdězská tabule, spadající do oblasti Českomoravského mezofytika. Všechny současné i historické lokality se nacházejí v blízkosti obce Jestřebí, pouze jedna historická je u nedaleké obce Holany. V současnosti se tučnice dá nalézt na dvou lokalitách územně spadajících pod rozsáhlejší NPP Jestřebské slatiny. V horizontu několika let zpátky byly lokality dokonce tři, avšak na jedné z nich tučnice postupně vymizela.  

 Jak již bylo zmíněno, lokality tučnice české jsou si všechny dosti podobné a hostí často stejné taxony. Z často se opakujících možno jmenovat například Eleocharis quinquefloraDactylorhiza majalisParnassia palustrisTofieldia calyculataUtricularia minorLiparis loeselii nebo Triglochin palustris. Obecně se dají lokality označit za druhově velice bohaté a unikátní, za ostrůvky přežívajícího slatinného typu ekosystému, který už u nás téměř vymizel.

 Recentních populací P. bohemica je mi známo celkem 6, včetně jedné zmíněné nedávno vymizelé v NPP Jestřebské slatiny, která však má ještě nemalou šanci na obnovení ze semenné banky v půdě. Do celkového počtu jsem taktéž zařadil jednu malou a evidentně uměle vysazenou populaci v Podkrkonoší u města Miletína.  

 Dnes bezesporu největší a snad i nejperspektivnější lokalitou jsou tak zvané Shnilé louky u Jestřebí, součást v roce 2012 vyhlášené NPP Jestřebské slatiny. Jedná se o prostor značně ovlivněný relativně nedávnou těžbou slatiny, během které byl osud tučnic nejistý. V roce 2009, kdy už těžba neprobíhala, díky dobrovolníkům ze společnosti Darwiniana, ve spolupráci s AOPK ČR, započal systematický management této lokality. Během následujících let proběhlo odstranění náletových dřevin, narušování travních drnů, pravidelná kosení a jiné procedury směřující k vytvoření vhodného biotopu pro tučnici českou a jiné vzácné druhy. Z původní početně i prostorově velmi omezené populace došlo k dodnes probíhající expanzi tučnic po velké části rozsáhlé podmáčené louky, tvořené mozaikou rákosin, obnažené půdy i uměle vyhloubených vodních ploch. Lokalita je druhově velice bohatá; silnou populaci zde má vzácný Liparis loeselii, dále se lze setkat s Lycopodiella inundataEleocharis quinquefloraTriglochin palustrisUtricularia minorDrosera rotundifolia a dalšími.
 
Pinguicula bohemica_SHNILÉ LOUKY_3.jpg
Pinguicula bohemica_SHNILÉ LOUKY_6.jpg
Pinguicula bohemica_SHNILÉ LOUKY_4.jpg
Pinguicula bohemica_SHNILÉ LOUKY_2.jpg
Pinguicula bohemica_SHNILÉ LOUKY_5.jpg
Pinguicula bohemica_SHNILÉ LOUKY_7.jpg
Pinguicula bohemica_SHNILÉ LOUKY_9.jpg
Pinguicula bohemica_SHNILÉ LOUKY_1.jpg

 Přesuneme-li se asi o kilometr vedle, na území stále ještě náležící pod NPP Jestřebské slatiny, dostaneme se na další cennou lokalitu tučnice české, zvanou Baronský rybník, známější možná pod německým označením Baronteich. Původní rybník zanikl, dnes se jedná o cenné slatiništní louky s výskytem nejen P. bohemica, ale též endemického prstnatce českého (Dactylorhiza bohemica). Dále nutno zmínit na české poměry početnou populaci Tofieldia calyculata, menší populaci Liparis loeselii či zřejmě nepůvodní bublinatku Utricularia stygia. Bublinatka roste v tůních uměle vytvořených při posilování populací tučnice české rostlinami namnoženými v Botanické zahradě Liberec. Na okrajích tůní byla RNDr. Studničkou podrobně studována ekologie druhu se zřetelem na možnosti jeho dalšího vysazování. V době těchto experimentů (léta 1984-1988) počet jedinců různě kolísal přibližně od 100 do 300 kusů. Takové výkyvy jsou dané právě ekologií druhu, kdy stačí malá změna vodního režimu a část populace vymře, zatímco při naskytnutí vhodných podmínek dojde k opětovné rychlé expanzi. Před několika lety jsem předpokládal, že po zazemnění tůní tučnice na lokalitě vymře, neboť už byla znát tendence k výraznému snižování počtu jedinců. Při návštěvě lokality v létě 2014 ale bylo milým překvapením pozorovat, jak je populace opět vitální a mnohé trsy rostou i v místech, kde už tůně dávno splynuly s okolní vegetací a voda se v nich nedrží.
 
Pinguicula bohemica_BARONSKÝ RYBNÍK_3.jpg
Pinguicula bohemica_BARONSKÝ RYBNÍK_4.jpg
Pinguicula bohemica_BARONSKÝ RYBNÍK_1.jpg
Pinguicula bohemica_BARONSKÝ RYBNÍK_2.jpg

 Třetí lokalita z Jestřebských slatí se nalézá mezi předchozíma dvěma a vžil se pro ni název „Pod Konvalinkovým vrškem“. Jedná se o podmáčenou louku s melioračními strouhami, na jejichž okrajích tučnice nalézala vhodná útočiště a počet jedinců se šplhal na mnoho desítek. Zdejší populace byla podle dostupných údajů ve své historii značně ovlivňována antropogenními zásahy, a to přesouváním rostlin po lokalitě, spojeným s úpravou biotopu, a snad i umělými výsadbami. Přilehlé louky jsou charakteristické bohatým výskytem orchidejí, například Epipactis palustrisDactylorhiza maculata či Liparis loeselii. V meliorační strouze, na jejíchž okrajích tučnice naposledy rostla, má bohatý porost zřejmě nepůvodní Utricularia intermedia. Poslední zprávy o nálezu druhu P. bohemica na této lokalitě jsem dohledal z roku 2008, kdy byly zaznamenány poslední jedna až dvě rostliny, poté již P. bohemica na lokalitě nebyla spatřena. Je však možné, že se opět objeví, neboť rostliny mohly v půdě zanechat množství semen, čekajících na vhodné podmínky k obnovení populace.
 
Pinguicula bohemica_KONVALINKOVÝ VRŠEK_3.jpg
Pinguicula bohemica_KONVALINKOVÝ VRŠEK_1.jpg
Pinguicula bohemica_KONVALINKOVÝ VRŠEK_4.jpg
Pinguicula bohemica_KONVALINKOVÝ VRŠEK_2.jpg

 Od Jestřebských slatin se přesuneme do středního Polabí, na druhou nejbohatší lokalitu tučnice české – EVL Loučeňské rybníčky. Původ zdejší populace není dosud objasněn, první nález tučnic je tu znám z roku 2006. Jako možná teorie se nabízí úmyslné vysazení, stejně jako rozšíření ze semenné banky v půdě či ze skrytě rostoucího zbytku dřívější populace, která unikala zrakům botaniků; to nelze vyloučit, neboť o lokalitě ještě donedávna vědělo jen velmi málo lidí a nevitální rostlinu P. bohemica rostoucí v travním drnu lehce přehlédne i zkušený botanik. Teorii obnovení ze semenné banky v půdě podporuje mimo jiné fakt, že k prvnímu nálezu tučnic došlo po zmeliorování lokality v roce 2003, kdy mohla být semena společně se substrátem přemístěna do podmínek vhodných k vyklíčení. Pro úplnost uvedu, že nejbližší známá historická lokalita leží přibližně 16 km vzdušnou čarou od tohoto místa a je jí současná NPR Hrabanovská černava, kde se dříve vyskytovala jak P. bohemica, tak P. vulgaris a jejich kříženec P. × dostalii. Na této lokalitě byl v roce 1999 zaznamenán pokus o amatérské vysazení P. bohemica. Tučnice vegetovaly tři sezóny, poté podlehly zaplavení lokality ve srážkově bohatším roce.

 Biotopem tučnice na Loučeňských rybníčcích je vápnité prameniště přiléhající k drobnému rybníčku, z části obklopené podmáčenými olšinami. Ty v historii patrně cyklicky mozaikovitě zanikaly a na čas vždy uvolnily prostor oportunním druhům otevřených slatin, mezi kterými mohla být i P. bohemica. Počátkem tisíciletí byla lokalita v dezolátním stavu, odvodněna melioracemi a zarůstající olšovým lesem. Na jaře 2009 proběhlo pročištění lokality od dřevin, následovaly terénní úpravy pro navrácení správného vodního režimu a pravidelná kosení pokračující dodnes. Obnova probíhala díky dobrovolníkům spolupracujícím s institutem aplikované ekologie DAPHNE. Dnes je louka ve stabilizovaném stavu a navracejí se na ni vzácné druhy klasické pro polabské černavy. Jmenovat mohu Juncus subnodulosusEleocharis quinquefloraUtricularia minorParnassia palustrisTriglochin palustreChara sp. a celou řadu dalších, o vzácných živočiších nemluvě. Tučnice česká se na lokalitě před začátkem její obnovy vyskytovala nanejvýš v desítkách kusů, nyní je populace řádově početnější a působí stabilně. Rostliny každoročně kvetou a plodí nové generace.      
 
Pinguicula bohemica_LOUČEŇSKÉ RYBNÍČKY_7.jpg
Pinguicula bohemica_LOUČEŇSKÉ RYBNÍČKY_1.jpg
Pinguicula bohemica_LOUČEŇSKÉ RYBNÍČKY_5.jpg
Pinguicula bohemica_LOUČEŇSKÉ RYBNÍČKY_2.jpg
Pinguicula bohemica_LOUČEŇSKÉ RYBNÍČKY_4.jpg
Pinguicula bohemica_LOUČEŇSKÉ RYBNÍČKY_3.jpg
Pinguicula bohemica_LOUČEŇSKÉ RYBNÍČKY_6.jpg
Pinguicula bohemica_LOUČEŇSKÉ RYBNÍČKY_8.jpg

 Přibližně 35 km od Loučeňských rybníčků leží poslední známá lokalita hostící hybridní populaci Pinguicula × dostalii. Je jí NPR Polabská černava u Mělnické Vrutice. Mimo tučnic je domovem druhů Epipactis palustris, Orchis militaris, Gymnadenia densiflora, Cladium mariscus, Schoenus ferrugineus a dalších. Problémem této lokality je pokles hladiny spodní vody, patrně způsobený čerpáním pitné vody z podložních vrstev. V důsledku vysychání se více uplatňují běžnější druhy, které postupně vytlačují ohrožené a konkurenčně slabé taxony. Mnohé z nich možná již vysychání podlehly a z lokality vymizely (Liparis loeselii, Anacamptis palustris, Tofieldia calyculata aj.). V současné době je tato černava charakteristická poměrně hustě zapojeným porostem trav, ve kterém je tučnice občas problém najít, přestože jejich populace je celkem početná. Jsou totiž malé a mnohdy tak zakryté travními porosty nebo opadem, že v době kvetení botanik vidí jen vyčnívající květní stvoly. Je pozoruhodné, že v takových podmínkách tučnice dokáže růst. Rostliny nesou přechodové znaky mezi druhy P. vulgaris a P. bohemica, přičemž výrazně inklinují spíše k podobě P. vulgaris. Jen velice vzácně lze nalézt rostlinu s květem zbarveným jako čistá P. bohemica. Louky jsou pravidelně sečeny.
 
Pinguicula bohemica_POLABSKÁ ČERNAVA_6.jpg
Pinguicula bohemica_POLABSKÁ ČERNAVA_1.jpg
Pinguicula bohemica_POLABSKÁ ČERNAVA_8.jpg
Pinguicula bohemica_POLABSKÁ ČERNAVA_4.jpg
Pinguicula bohemica_POLABSKÁ ČERNAVA_5.jpg
Pinguicula bohemica_POLABSKÁ ČERNAVA_7.jpg
Pinguicula bohemica_POLABSKÁ ČERNAVA_3.jpg
Pinguicula bohemica_POLABSKÁ ČERNAVA_2.jpg

 Ze současných lokalit vybočuje poslední, která je mi známá, PR Miletínská bažantnice v Podkrkonoší. Zde totiž není moc pochyb o její nepůvodnosti. Při nedávném mapování v rámci projektu Natura 2000 byla zjištěna skupina tučnic čítající několik jedinců. Rok po nálezu byl v nedaleké meliorační strouze objeven zasazený trs Hippuris vulgaris, a nálezce vypověděl, že „má dojem, že i tučnice“. I vzhledem k velké vzdálenosti od podložených historických výskytů P. bohemica netřeba o původnosti více uvažovat. Výskyt v Miletínské bažantnici je vázán na nanejvýš několik metrů velký zamokřený segment sečené louky. Druhová bohatost není srovnatelná s předchozími lokalitami, avšak několik ochranářsky zajímavějších druhů se přece jen nalézt dá, například Dactylorhiza majalis. Počet tučnic na lokalitě je velmi malý, avšak relativně stálý. Prostor, kde tučnice rostou, bývá kromě kosení často disturbován zemědělskou technikou, usouzeno dle velkých vyjetých kolejí. Tučnici to zřejmě nevadí, spíše naopak. 
 
Pinguicula bohemica_MILETÍNSKÁ BAŽANTNICE_5.jpg
Pinguicula bohemica_MILETÍNSKÁ BAŽANTNICE_1.jpg
Pinguicula bohemica_MILETÍNSKÁ BAŽANTNICE_3.jpg
Pinguicula bohemica_MILETÍNSKÁ BAŽANTNICE_4.jpg
Ochrana, péče o lokality a případné hrozby
 Tučnice česká je řazena mezi kriticky ohrožené druhy České republiky (C1), ve stejné kategorii je chráněna i zákonem. Ještě v nedávné minulosti byla na pokraji vyhynutí, poslední lokality zarůstaly a čítaly jen malý počet jedinců. Díky reintrodukcím, prováděným RNDr. Studničkou z Botanické zahrady Liberec a později dobrovolníky iniciovaného i prováděného managementu dvou nejsilnějších lokalit, se její stavy výrazně zlepšily. Přímé vyhynutí sice již nehrozí, počet lokalit je však stále velmi nízký a takový patrně zůstane. Lokality se pravděpodobně neobejdou bez občasné údržby, u těch soběstačnějších alespoň bez každoročního kosení a odvážení pokosené biomasy. Jinak dojde k přirozenému sukcesnímu zániku.

 Historicky tučnice česká nejvíce utrpěla odvodňováním lokalit a jejich přeměnou na úrodnou zemědělskou půdu. To je typické pro oblast středního Polabí, které bylo ještě na konci 19. století považováno za jednu z botanicky nejbohatších částí naší vlasti, a to právě díky slatinám, zde označovaným jako černavy.  

 Dnes spatřuji největší riziko v možné kontaminaci populací jinými druhy tučnic, a to buď tučnicí obecnou, nebo některým z příbuzných druhů, se kterými by tučnice česká byla schopna hybridizovat. Vzhledem k malému počtu populací, které jsou často navštěvovány nadšenci, jež mnohdy tučnice sami pěstují nebo navštěvují více lokalit tučnic po sobě, je toto riziko opravu aktuální. Představte si člověka, který se rozhodne navštívit jistou přírodní památku na Jablonecku, kde roste početná populace vzájemně hybridizujících P. vulgaris a nepůvodní P. grandiflora. Aby byl zážitek z výletu silnější, cestou domů se zastaví ještě na pár desítek kilometrů vzdálené lokalitě P. bohemica u Jestřebí. Netuší, že na holínkách přenesl semínko tučnice z minulé lokality. Během několika let ze semene vyroste rostlina, která se začne křížit s P. bohemica a záchrana čistého genofondu tučnice české na této lokalitě se bude rovnat malému zázraku. A to nemluvím o záměrných výsadbách. Představte si jiného nadšence, který doma pěstuje Pinguicula vulgaris var. bicolor v domnění, že jde o P. bohemica. V zápalu nadšení se rozhodne těmito rostlinami posílit některou z populací P. bohemica v přírodě. Rostliny od sebe budou na první pohled nerozeznatelné a vědci si budou lámat hlavu nad dosud nepozorovanou variabilitou na dané lokalitě. Už zanedbatelnými hrozbami oproti předchozím zmíněným jsou nelegální sběry semen nebo vyrýpávání rostlin, ať už za účelem pěstování nebo prodeje. Těžko říct, jaký původ mají semena P. bohemica nabízená některými zahraničními prodejci, mnohdy dokonce i s uvedenou lokalizací. 

 Zatímco antropogenní vliv na lokality tučnice české za dvě minulá staletí by šel označit za velký průšvih, ochranářské zásahy posledních desetiletí zachránily zbytky vymírajícího druhu a ustanovily jeho relativně stabilní, snad i rozrůstající se populace. Před čtvrt stoletím RNDr. Miloslav Studnička obhájil disertační práci „Studie kriticky ohroženého druhu Pinguicula bohemica se zřetelem na možnost jeho záchrany“. Kdyby podobná práce vznikala dnes, díky snahám Studničky i řady jiných botaniků a nadšenců by slovo „záchrana“ mohlo být nahrazeno pozitivnějším výrazem „ochrana“.
 
Pinguicula bohemica_SHNILÉ LOUKY_8.jpg
Poděkování
 V samém závěru bych chtěl poděkovat všem, kteří ochotně poskytli potřebné informace nebo mě jinak podpořili v mé práci. Speciální dík patří RNDr. Miloslavu Studničkovi, CSc., za odbornou recenzi článku. 

 
 
29.11.2015 14:53:45
Jakub Štěpán
 
Masožravé rostliny neboli masožravky
předchozí následující

Veškerý materiál použitý na těchto stránkách (obzvlášť fotografie) je chráněn autorskými právy. Není dovoleno jej dále šířit bez svolení autora.
 
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one